Auteur anonyme´s blog na Blog.cz

Taky vám ty vánoce utekly tak, jak kdyby ani nebyly? Já je nevnímala skoro vůbec. Přišlo mi to jak kdyby jsme na ten opravdový Štědrý den jenom nacvičovali. Kapr fajn, kosti jenom na talíři, dárečky taky nějaké, rozbili jsme sklenku a nekrájeli jablka.  

Následující roky budu asi přát "Šťastné a zasněžené!", protože ať už sem si kopy sněhu přála zuby nehty, tak ani vločka. Hlavně, že je ta půlnoční. Super trend skočit po sváteční flašce svátečního čůča ve sváteční večer. Autobus praská ve švech, pan "Bachlo mi koleso" si mne ruce, jak se s každým promoklým cestujícím sype čtyřicet čtyři korun plus občasné vánoční bonusy a omladina má snahu dojít rovně na konec busu za kolegy. Zahlédla jsem čtyři placatky páleného, zaslehla plány o Crystalu a Podhradu a zaregistrovala několik párů rozšířených panenek. Jak kdyby kouzlo vánoc letos nepřišlo k nikomu, ale tak je to rok za rokem. Jenom loni Staňa nejel a letos už se přidal. A na půlnoční kněz vítá melancholicky jenom ty, co nejsou šťastní, mají za společníky jenom vzpomínky, nemocné a odvrácené od Boha za opakujícího se nahraného zvuku brečící panenky. Vedle mě stojí blbeček, co komentuje každé slovo a kázání mi přijde fanatické. Dokonce mě napadne, že tento kněz už za rok půlnoční určitě neodslouží, protože má problém srozumitelné řeči a pravidelného dechu. Přemýšlím, jak to letos vlastně prožívají ostatní..?

Moje vánoce byly hezké. Četla jsem Malého prince! 

Ach nebe, jak nádherné to kdysi bývaly slečny. Lidi ustupovali z cesty, když procházely. Jsou asi stejně obdivuhodné, jenom už ne takový fenomén. Spousta kilometrů, volnost motýla a zářivý úsměv. Taky znám jednu takovou letušku. Uniforma a pak párty, lodičky, slunce, zážitky. Má peněz jako šlupek, šatnu přes celý pokoj a veliké štěstí. 

Občas, když má volníčko, posedává na balkoně, kouří cigárko, pije kafe a poslouchá Norah Jones. Postel neustlaná, všude kusy oblečení a dvě skleničky s vínem. Ráno ve vítané samotě, protože aspoň nemusí dělat snídani. Myslím, že už zapomněla, že mi má volat, až bude těhotná a že už ani není takový vztekloun. Možná si vzpomněla, jak jsme vybíraly pouta, když si kupovala svoje x-té. Možná už nepřislíbí hru na "Kamennou tvář", ale svatá není. Umím si představit tequilla party, na které si vzpomene, kdo ji to naučil pít a následný telefonát, kvůli skleničce na dálku. A pak někdy přijde a bude chtít, abych našla Kurtizánu a sehnala všechny, kdo kolem ní sedávali. Pořešíme propálené zadky, ulomené desky na balkonech a pány s oranžovým kabátem. To si taky umím představit.

Anebo to, jak se zítra vytočí, když zapomene, že odpadá první hodina. Všechno nejlepší k narozeninám a samé štěstí, slečno. 

Ave facebook. Sice vás mám plné zuby a je mně jedno která packa, ale u některých stačí kouknout na profilovku a vím "čí jste". Napadne mě jedno slovo, nezávisle na tom, jak moc vás znám a to jste pro mě prostě vy. Takže ne jména ani debilní přezdívky, které tam máte.. Dospělost, Šílenost, Minulost, Problém, Nadhled, Spokojenost, ... Arogantně ignoruju něčí statusy.. Arogatně ignoruju vlastně úplně všechny, protože moje alterego nejde umlčet. Občas kliknu na "Líbí se mi" a v duchu s přisadím, že že se chcete zalíbit, že chcete jít do minulosti, že chcete, aby vás litovali, že chcete, aby vás uznávali anebo že nevíte vůbec nic a takovou blbost jsem už dlouho neviděla.

Jsem úplně stejná. Jsem tak moc stejná, až vás to začalo srát a začali jste o mně někteří říkat, že jsem jiná. 

Možná nebudete souhlasit, ale myslím, že dneska jsme tak omezení, že jiný, než jeden pohled na věc si připustit neumíme. Každý chce svým názorem občas posadit někoho na prdel. Občas jsme všichni studovaní jaderní fyzici se světoborným pohledem na svět. 

(Zdroj videa: www.youtube.com) 

Občas, někdy aspoň na pět minut potřebuješ chvilku klidu, ne? Skočit si z mostu do ledové vody nebo se jenom tak projít vysokou trávou a díky alergii mít červený oči. Nebo kvůli slzám.

"Jdu ulicí, mám svou cigaretku na dva tahy a dumám. Jenom aby jsi věděla, jaký su trůba." Na tu esemesku si vždycky vzpomenu. Každý kdo tak dumá o samotě je asi trůba, protože na nic nepřijde. Jde a tak pomalinku ho to sžírá až na kost. Ale kdo dumá ve dvou o tom třetím? Je to jako monolog. Anebo soud. Není ovšem přítomen ani obžalovaný, ne ještě tak jeho obhájce. Žaloba je silná, dvojitá. 

A tak tedy jdu sama. Prsty míjím dráty plotu, trávu, kůru stromů. Dotykem vnímám kde vlastně jsem. Myšlenky ztrácím, nechávám za sebou. Ale za mnou jde nějaká paní a pak malá holka a pak ještě čokl.

Musím je posbírat zase znovu. Nejde emařit, když nejste sami. Ti idioti se usmívají a zdraví mne. A já nenajdu snad ani chvilinku klidu pro dezinfekci hlavy. 

Dříve květák, chcete-li květoš, dnes nažehlená kebulka. Předtím brýlky, teď čočky. Kdysi jsem ho nesnášela za každé opravení v hodině matiky a dnes ho za to nesnáším ještě víc.

V tanečních tančil líp, jako já. Nebo o tom aspoň všechny přesvědčil. Pořád rozumuje, říká všem aby nečuměli. Dělá ksichty, je drzý, kouří, umí malovat, okouzlit a má kapelu. Supr. Člověku z toho až roste hlava, ale je to takový ten správný rebel na rozptýlení dne.  

Jeho život se dělí na určité etapy, dlouhé cca dva až tři měsíce. Nahodí úsměv a tajeme jako sníh. Aspoň zprvu. 

Jeden rok a jako příloha Markéta, Dominika, Ivana, Dita, Michaela, Šárka a Klára. Je toho hodně, nažere se každý.  

Chce se mi smát, jak je všechno úplně stejné. Píšu asi dost ironicky, ale jinak to nejde. S jednou má společné to, s druhou vůbec nic, se třetí víc. Všechny vyťukané esemesky jsou stejné, všechna gesta, všechny pohledy. Dotyky se mění s přibývajícím věkem. 

Ale je to vlastně skvělé, obdivuju tu neustálou chuť do nových začátků. A taky to, že to toho každá znovu jde. 

Aktuálně Květoš a Klára. Pamatuju si na fotku, z plesu. Byli tam spolu, růžový motýlek a tak. Takže jak jsem si myslela, že si to neumím představit.., jasně, že umim, viděla jsem. Já osobně čekám na pokořitelku, jako u každé. Nic víc totiž čekat ani nelze a jestli ano, jsem dopředu překvapena. Snad i mile nebo něco takového.

Květoš má doopravdy rád jenom kytaru, její dlouhý krk a struny, zatím. 

"TROCHU PRŠÍ!" zařvala stejně, jako si "špitají" můj děda s babičkou, moje máti. 

Miluju déšť. Bubnuje do parapetů a plechových střech. Máčí vlasy, ramena, rty. Láká nechutný věci, jako jsou žáby a slimáci k cestování přes cesty a chodníky. Nutí nás přemýšlet, nebo tak něco. A mojí mamce se z něj chce spát. 

A vy ho nenávidíte co? Jak bez přestání bubnuje do parapetů a plechových střech. Jak vám stáčí vyžehlené vlasy, a vy pak máte rýmu. A slimáci a žáby. Musíte přemýšlet, protože to lidi dělají jenom když všechno začíná být šedé. Pocit, že vám nebude líp ani když se rozzáří sedmdesát sluncí? Tak co by jste rádi, děti..? Vrátit čas, nechat ho být, posunout? Možná usnout. Nebo nespát? Uklidit si ve skříni, pro klid duše. Hledat kulaté kanály pro štěstí, vyhýbat se hranatým..

Aneb kam se zvířátky. S havětí. Zmije, krávy, volové, anální horolezci, otravní komáři a blbý pejsek Ryk. 

Začala bych ním, je jenom hafánek, no někdy bych ho kapánek nakopla. Neuvěřitelně složitá a sebestředná bytost. Miluje lenošení uprostřed cesty a sem tam nějaké to poštěkáníčko na kolemdoucí. Nepohrdne kostičkou od oběda, nožičkou od souseda a vůbec ničím k snědku. 

Komáry vyhubíme jednoduše Biolitem, no na některé by to vyšlo draho, až příliš. Bzučí u ucha když chci usnout anebo když jenom tak polehávám ve vysoké trávě. Bzučí i v autobuse, na zastávkách, nádražích, ve třídě a i na chodbě. Jejich otřesně nesnesitelný chichot a pobzučování na každé nové triko, co si kdo koupí se neplánovaně stává věcí veřejnou. Pijou krev po litrech. Pro příklad uvádím například otraváka Dominika, jež střílejíc jízdenky v autobuse doufá, že zasáhne srdíčko té blonďaté sedmačky.

"Ale no určitě, taky si myslím!" "Máš úplnou pravdu!"  S člověkem, který jenom přitakává a souhlasí je rozhovor jako stoprocentní monolog. Na pohlazení duše ovšem velice příjemné. Dodá vám jistý pocit vyjímečnosti, občas je možné zažít i důležitost stvořitele osmého divu světa. A pak když ty stvořeníčka vhodná občas na "zmucínkování" občas na brokovnici odejdou, svět je táák o ničem. 

Schválně udávám vola a ne býka, jelikož vůl je kastrovaný. A někteří (kolemdoucí) by to určitě uvítali. Kategorii je možné rozdělit ještě dál, zahrnuje ohýbače u stěn diskoték, pomluvné držky, neúnosně vysoké ega apod. Nepotěší asi vůbec ničím, když nehledáte právě nějaké Frantíky pro příštích sedm minut. 

V ženském rodě je podobně možno blíže určit i krávy.

A o zmijích nemluvím. Na zmije syčím!

"Kupte si mobil s hlasovým vytáčením a uložte si všechny "nevyhovující" pod krásnými přívlastky. Vaše uši zažijí sluchový orgasmus, při poslechu "Volá se Ko¤ot Vyje¤aný."" Žárovička

Jenom tak. Koukal jsi na mě přes stébla trávy. Melounový dým splétal síť, snažíc se zachytit všechno, co se právě stalo. Seděli jsme uprostřed nějakého malého fotbalového hřiště. Přála jsem si tehdy mít u sebe foťák. Abych zachytila všechny ty emoce v tvé tváři a taky tu úžasnou panoramu přede mnou. Fialová, růžová, modrá, béžová a bílá. Všechny ty barvy se stáčely do sebe. Jako mozaika nebo tak něco. K tomu ještě lampy od nádraží  a odraz kolejí. Vycházely první hvězdy a vítr si hrál s listy stromů. Jako by to byl tanec na život a na smrt. Na štěstí či smutek. Byla mi zima, jasně, že mi byla zima. Byla jsem bosa, vlastně jsem neměla vůbec nic. Kdyby jsi chtěl, tak vidíš i tu moji duši. Z porcelánu. Trošku špinavou a popraskanou. Viděl by jsi i to, jak mi pomalu začíná tělem projíždět chlad. Už ani večer neměl sílu stát se letním. Viděl by jsi, že zavírám oči. Abych si to znovu promítla. Všechny okamžiky lítají sem tam jako obrázky v kině. I to, jak si pomalu rovnám všechny ty hadry, chtíc je zpátky obléct.

Ochutnala jsem kousek tebe, abych zapomněla, jak chutná realita. Nemám ji ráda, mám ráda sny. Svět vůbec není náš. Není ani jiný, ani "nakutý", ale ani na hovno. Je na nás jen moc veliký.

Můj dramatický nadpis skrývá.. Ne, jinak.

Můj dramaticky nadpis svírá v náruči.. Špatně!

Můj dramatický nadpis odhaluje pointu, ukrývá v náruči celý příběh prázdninového večera,... Ne!

Můj dramatický nadpis je tady na úvod!

"Běžím. Čtyři hodiny ráno a já si jenom tak běžím?! No dobře, není to jenom tak. Dvě malá, ale zákeřně silná světýlka si dávají sakra načas, aby byla u mě. Chtějí nás dostat, to je jasné. Copak je špatné na malém vystrašení dvou holek? Asi nic, jenomže my to přehnaly. Možná moc křiku, možná moc slz, možná moc rumu..

Kdybych do hajzlu byla aspoň sama.. "Kdybys byla sama, tak tak nikdy nevyvádíš, lamo." řeknu si v duchu. No jo, ale tři už je vážně dost. Utíkáme do trávy. Světla se zastaví u stanu, zastřené hlasy až přílš vzrušeně zjišťují co se děje. Jakoby oni nikdy nebyli v pubertě. Podjela mi noha, tráva zašustila, světýlka zbystřela. Utíkejme dál, nahoru.. Tady je keř. Skoč! Jsme všechny? Nemůžu popadnout dech. Musí to být slyšet až k nám domů. Přestat dýchat znamená umřít. Možná by to bylo lepší, starali by se o to, jestli jsem v pohodě ne o to, co za fakany to zase dělá ten bordel. Tep se mi zklidnil, ale ty hnusné světla už jsou zase blíž a blíž. Zvedneme se a utíkáme zase nahoru. "Nemám botu!"  řeknu jim, ale je to asi jedno. Utíkáme lesem, ztratím i druhou botu. "Mazeček." jak by řekl Lukáš. Rozhazuju rukama a modlím se, aby ty ženy z divokých vajec pochopily, že musíme každá jiným směrem. Běžím stále hloběji do lesa. Cestou do nohou sbírám snad i ježky, ale je to jedno. Jenom utéct před tím šíleným světlem. Zvrtla jsem si kotník, do prdele. Zatavím se, zalezu za strom. Dech zase připomíná starého tuberáka.

Přijde mi, že čekám věčnost. V hlavě si přemítám, jestli ta esemeska, kterou jsem poslala asi tak ve druhé alkoholové atmosféře měla vůbec nějaký smysl. No co, říkala jsem, že kalíme, to pochopí. Malé světýlko? Světluška. Naději si teďka nech, já už chci pryč. Měsíc je hnusný, světluška je hnusná. Je mi hnusná zima. Les je hnusný tak jako nikdy předtím, je tu hnusné listí, hnusný strom a já se musím zvednout. Jako kdybych neuměla nikdy chodit. To ten kotník.. "

"Špatněj matroš, co?" přeruší mé vyprávění Adam. "Ale ne, tohle je fakt! A ještě to není konec. "Holky mezitím odešly a zůstaly jsme tam jenom my tři, co jsme je šly strašit. Sbalily jsme stan a šli to dospat k nám.." pokračuju celá nadšená z parádní historky.

"Vy děcka jste stejně uplně praštěná. Jak si sakra mohla utíkat lesem naboso?!"

Po dlouhé době se mi zase chtělo něco udělat. Můj nejroztomilejší pokusný králíček. Myšlenky odplavaly, fotky, smích, kafe, jahody. Spokojenost! 

A ochutnávka :)